Klub Pickwickovců (The Pickwick Papers), 1952

Blackguard. Roztomilá nadávka z období Charlese Dickense, kterou dnes téměř vůbec neznáme a nepoužíváme. Blackguard je někdo, kdo je šarlatánstvím a nepřístojnostmi schopen oklamat kohoholiv. Zrovna postava takového šarlatána je zdroj všeho chaotického v tomto filmu, pan Jingle.
Nikdy jsem Dickensovu knihu nečetl, i přesto, že se mi tu líně povaluje v knihovně. Přišla mi zvláštní kombinace Dickense a humorného příběhu a odrazovala mě rozvleklost celého díla. A nyní jsem shlédl černobílý film z padesátých let, který se zabývá obdomím ještě starším, něco čemu říkám já "britská společnost hrdosti a nedorozumění."
Příběh nám vypráví o klubu jednoho extravagantního, avšak kladně eticky nabitého Brita, pana Pickwicka. Jeho malý klub gentlemanů je mise humanismu a obsese s věcmi, které bychom dnes považovali za mírně zajímavé. I přes tuto neškodnou premisu je klub neustále v potížích a dobrodružstvích.
Je to právě pan Jingle, který se stane obratným antagonistou a jeho činění povede přímo i nepřímo ke všemu špatnému, co se klubu stane. Může takový "blackguard" nakonec dosáhnout rozhřešení?
Noel Langley zpracoval Dickensovo dílo skvěle, protože i když jsem jej nečetl, cítím z něj atmosféru jeho doby, od kulatého Pickwicka, jenž považuje čest a gentlemanství za něco důležitějšího než smrt nebo dožití života ve vězení, až po karikaturisticky nosaté jednodimenzionálně zlé právníky.
Vždy, když hodnotíme starodávnou komedii, hlavní otázkou je, zda je humor doposud vtipný. Řekl bych, že na tuto otázku odpovíme snáz, pokud máme už kladný vztah k britskému humoru, který tu je, byť samozřejmě dosti umírněný na dnešní dobu. Když označuju Viktoriánskou dobu za období hrdosti a nedorozumění, míním tím, že většina vtipných situacích, které ve filmu vidíme plynou z nedorozumění mezi postavami a ostatní postavy jsou někdy příliš hrdé, aby toto nedorozumění daly do pořádku, což vede ke spirále problémů. Co by dnes vyřešilo pár slov, to v té době spektrem komediálních děl vypadá jako neřešitelná situace. Opravdu je těžké soudit dobu podle komedie, protože bychom stejně tak mohli soudit dnešek podle aktuálních komedií (což by vedlo k velice děsivým představám o tom, kam naše kultura zapadla). I tak mě tato neschopnost něco vysvětlit vždy na filmech iritovala, velice iracionálním způsobem - ale to nemůže být výtkou: jednak je to komedie a jednak je to interpretace slavné knihy.

Pokud jste pravý gentleman, pak tuto výzvu musíte přijmout.

Z hereckých výkonů bych chtěl pochválit Jamese Haytera, protože ten vypadá, že se pro roli kulatého Pickwicka dokonale hodí.  Jeho mimika ublíženého gentlemana je vynikající. Většina mužských charakterů je zajímavá a (až na zmíněné právníky) mají docela složitou osobnost.
Pokud chcete vidět komedii z viktoriánské doby na téma podivínských mužských klubů a pobaví vás zkostnatělé zvyky té doby, pak se na ni určitě podívejte. Humanistický závěr vás možná i potěší. Pokud však vás toto období nebaví a britský humor vám nic neříká, vyhněte se tomuto filmu obloukem, budete se nudit.

Tenkrát v Číně (黃飛鴻), 1991

Už dlouhou dobu užívám pro tenhle typ filmů familiérní označení "létající filmy." Vyznačují se lenivými reakcemi fyziky, mnoha drátovými souboji, čínskou poetikou a podivným mixem gravitas s někdy těžko pro Evropana dešifrovatelnou komedií. Pokud v tom hraje Jet Li, většinou to bude létající film.
Může se zdát, že tento termín je nesenzitivní a hanlivý, ale ve skutečnosti tyto filmy zbožňuji. Kdykoliv je vidím, část mého mozku, která je odpovědná za kontrolu realističnosti je zcela vypnuta. Nebudeme si nalhávat nic, každá scéna tohoto filmu je záminka pro další kung-fu zápas a tak je to v pořádku.
Příběh je ale zajímavý také, protože téma nerovných smluv a westernizace v Číně je seriózní téma, které je zde pojato nacionalisticky tak, jak to mají rádi číňané a wu-shu fantasti. Vyvrcholení filmu zcela potvrdí tezi, že odporné zápaďáky lze porazit pomocí kung-fu a dokonce jím emulovat palné zbraně.

Kung-fu nedovede porazit palné zbraně.

To je právě to specifické na těchto filmech. Člověk si je vědom toho, že vyrůstají z jakéhosi historického podhoubí, diplomacie válečných lodí a nerovné smlouvy přeci jen jsou historické reálie. Ale absurdity a odlehčenosti v tomto filmu jsou, které nás vedou k myšlence, je to seriózní protest film vůči měkkému kolonialismu, nebo je to pouze odlehčený akční film, který chce vtěsnat co nejvíc akčních scén posazených do dané éry?
Je těžké to posoudit, obzvláště, když neznám detaily, ale je mi jasné, že spoustu lidí bude křivit obličej nad tím, jak tento film má agendu a jak je to typický čínský film, který má démonizovat Evropany a Američany, na druhou stranu, možná že ten zcela absurdní přístup v mnoha místech slouží jako katarze pro komplikované období.
Film je v kantonštině a někdy jsou příliš očividné dabingy herců, kteří kantonštinu očividně nezvládají (jezuitský kněz jako příklad). Herecké výkony jsou... těžko popsat, charakteristické. Nemůžu zcela ocenit každý detail, protože je mi jasné, že scény, které já budu shledávat rozpačité můžou mít skrytý kulturní význam, který mi uniká. Humorné prvky uvnitř seriózních bojů jsou časté. Boje samotné jsou komplikované a pastva pro oči, ale můžou být zdlouhavé (finální scéna v čajovém skladišti plném žebříků). Film trpí na nečekané a ne zcela šikovné střihy, ale je jich jen pár, většinou film spád má.
Tenhle typ filmů bude mít vždy speciální místo v mém srdci, i když, zcela objektivně, když člověk vidí jeden, jako by viděl všechny. To nic nemění na tom, že je to vynikající film na odreagování.

Dina (I Am Dina), 2002

Tento kuriózní skandinávský film v angličtině je rozhodně velice poutavé dílo. Díky své velké stopáži (přes dvě hodiny) je nutné, aby jeho příběh zaujal dostatečně natolik, abychom neztratili pozornost, což můžu říct, že úspěšně zvládl. Je to zneklidňující příběh, ve kterém je pár naturalistických prvků, které mohou znepokojit svátečního diváka. Nikdy ale nesklouzne k pózerství, což je mi sympatické. Pravda, pár scén bylo trochu symbolických a jisté nadpřirozené motivy, obzvláště ke konci mi přišly poněkud rušivé, ale všeho bylo s mírou, navíc tyto prvky byly v souladu s myšlenkou filmu.
Film Dina je primárně o dvou věcech, o smrti a o Dině, což jsou v tomto filmu skutečně téměř synonyma. Dina je přítomna u všech klíčových smrtí v tomto filmu a cítí se za většinu z nich i odpovědná. Film se otevírá krutou scénou, kdy Dina zaviní smrt své matky a její otec jí to nikdy neodpustí. Jeho prvotní reakce je dokonce potřeba ji na místě zabít. Z takového dětsví se pak rozvíjí Dinina velice extravagantní povaha a obsese se smrtí.
U Diny se třeba je zastavit: myslím si, že je to dobrý příklad silné ženské postavy. Vše v životě ji v podstatě prochází hladce, i když neustále přichází o blízké (někdy i svým přičiněním). Dovede utajit své sexuální partnery, zvládne se dostat k výhodné pozici ve společnosti, dovede udeřit tvrději než kdejaký muž a to vše v době, kdy ženy jsou stále terčem výsměchu. Ve výsledku ale trochu je oslabena silnou mužskou postavou, ruským anarchistou. Ve finále se nenechá definovat ani jím. Celkově Dina bude podle mého názoru sympatická pro diváky, kteří chtějí schopnou hrdinku, která je morálně komplikovaná.

Dívej se na mě.

Hlavní téma filmu je smrt. Dina pokládá několik otázek. Kdy je lepší člověka nechat jít? Jak velká vina padá na vraha? Jsou lidi šťastní za svého života nebo dosáhnou štěstí až umřou? Témata jsou to zajímavá a film nepodává zcela jasnou odpověď. I když je Dina fixována na smrt, ve filmu je několik argumentů i pro život. Důležitá postava Dinina učitele na čelo, kterého v návalu iracionality málem zabije, je člověk, který ji nabádá, aby přestala vnímat duchy zemřelých a koncentrovala se na žití. Tato postava byla obvzláště zajímavá, byť mě mrzí, že (ironicky) brzy ve filmu umře, byť právě na smrtelné posteli je schopen Dinu povzbuzovat k životu.
Herecké výkony jsou velmi dobré. Překvapivě dobře hraje Amanda Jean Kvakland malou Dinu, což je osvěžující, vidět dětský výkon, který je snesitelný. Hraje ji děsivě, snaží se ztvárnit traumata, které ji přinesla nechtěná vražda své matky. Zajímavé obsazení je první Dinin manžel, Jacob, kterého si střihnul nikdo jiný než Gerard Depardieu. Dospělá Dina (Maria Bonnevie) je dobře zahraná, ale její permanentní údiv v některých situacích mě rušil. Když je rozčílená a když jedná, tak je to dobré, ale jakmile se snaží předat myšlenku, že jí traumatizuje smrt, dovede jen stát s otevřenou pusou. Na druhou stranu, může to být úmysl, protože v tom se zrcadlí její mladší já, které dovedlo jen takto civět na to, jak se jeho matka vaří v louhu.
Trochu neobvyklé je, že na skandinávský film všichni hovoří anglicky, někteří s britskými, jiní s roztomilými severskými přízvuky. Předpokládám, že nějakou roli hraje to, že je to jeden z nejviditelnějších norských filmů (byť v koprodukci).
Doporučil bych tento film těm, kteří chtějí vidět život postavy, která se neustále ocitá v morbidních situacích, ale nekončí tragicky a zvyká si na ně.